Jan Křesadlo: Vzdorověnec na Seifertův 10

[ZaunköniG]

Jan Křesadlo

Vzdorověnec na Seifertův

10

Byť staletími posvěcené
je v okovech, a jsme v něm sami.
Ví, jak má oslovovat dámy,
ať Jí to také připomene.

Já ovšem sdílím jeho hoře,
však neumím to se ženami,
ostatně, na té Bílé Hoře
nebyla, myslím zrovna s námi.

Co připomínat Bílou Horu ?
Jsme jako plaší jeleni.
Byl Únor - Srpen po Únoru.

Vzal jsem svůj ranec zpod kavalce.
Zmizely rychle v modré dálce
kopce, jež sládnou zelení.




10

Das Erbe, uns gegeben von Aeonen,
vermag nicht unsre Ketten aufzubrechen.
Ja, er versteht, die Damen anzusprechen -
Gönnen wir ihm seine Impressionen.

Und seinen Kummer teile ich sogar,
doch bin ich nicht zum Minnedienst geboren,
weiß nicht, ob sie auf unsrer Seite war,
am weißen Berg, als wir die Schlacht verloren.

In die Geschichte schweift der Blick zu gerne.
Schreckhaft wie ein Reh gehn sie zu Werke;
Es war August - vor jenem Februar.

Ich nahm mein Bündel, ließ mein Bett, wie's war.
Schon seh ich sie verblassen in der Ferne:
In zartes Grün gewanden sich die Berge.